Zastávka první: Dům bez logiky a zahrady
První dům nás měl okouzlit vesnickou atmosférou. Místo toho nás přivítal pocit stísněnosti a zmaru.
Zatímco u minulého domu to dýchalo (i přes ty problémy okolo), tady bylo ticho. Mrtvo. Dům byl podivně zatuchlý, plný starého nábytku a harampádí, které milosrdně zakrývalo, co se děje pod povrchem. Ale i tak bylo jasné, že tady něco nehraje.
Konstrukční punk
Když jsme se podívali blíž, zjistili jsme, že zdi domu jsou z vepřovic (nepálených cihel). Pro někoho ekologie, pro rekonstrukci starého domu bez izolací noční můra. Elektroinstalace byla kapitola sama pro sebe – čistý freestyle. Kabely tažené, jak koho napadlo, zásuvky na dřevě, revizní technik by se z toho osypal.
Kde je ten prostor?
Největší zklamání ale přišlo venku. Hledáme Zdrojárnu – místo pro tvorbu a sad. Tady? Zahrada prakticky neexistovala. Byl to jen malý dvorek obehnaný zdí. A stodola? Byla tam, ale znehodnocená množstvím nekoncepčních vestaveb a příček, které z velkého prostoru udělaly bludiště kójí. Krov sice nebyl na odpis, ale některé trámy už byly chycené a jeden sloup byl jak ementál.
Verdikt: Dispoziční chaos, nulová zahrada a pocit, že se tam člověk necítí dobře. Tady by se netvořilo, tady by se jen přežívalo na dvorku a ve stísněné stodole. Navíc všude kolem v okolí je rovina a pole, žádná krajina s příběhem a lesy plné hub.
Zastávka druhá: Naleštěná bída na Nudli
Druhý dům byl jiný příběh. Vypadal jako favorit, blízko Kutné Hory. Nová střecha, upravená fasáda, v inzerátu inzerovaná veřejná prohlídka, kde jsme čekali davy zájemců. Dorazili jsme jen my. A brzy jsme pochopili proč. Trh není hloupý (nebo naivní jako my).
Lekce č. 1: Polystyren na starý dům nepatří
Dům měl zateplení. Bohužel, někdo v dobré víře nalepil polystyren na staré, vlhké zdivo bez vodorovné hydroizolace. Výsledek? Dům se udusil. Uvnitř nás přivítal těžký, vlhký vzduch a mapy plísně táhnoucí se od podlahy do pasu. Někde dokonce opadaná omítka u stropu. V koupelně vlhkost vytlačovala obklady ze zdi. Nebylo to o tom vymalovat. Bylo to o tom osekat dům na cihlu, udělat injektáž a nechat ho rok dýchat a temperovat.
Lekce č. 2: Stodola na hliněných nohách
Těšili jsme se na stodolu – budoucí ateliér. Na fotkách vypadala jako katedrála. V reálu? Širokoúhlý objektiv udělal z malé kůlny hangár. A co hůř, cihly nebyly zděné na maltu, ale na hlínu. Stačí, aby střecha trochu tekla, hlína se vyplaví a vy máte hromadu cihel na zemi. Sen o ateliéru se rozpadl. Navíc zase ten elektro freestyle.
Lekce č. 3: Vězení v zeleni
A pozemek? Na mapě vypadal dlouhý. V reálu to byla úzká nudle, kde jste měli pocit, že sousedům koukáte do talíře. Vzadu štěkal pes, o kus dál byl vidět bazén. Žádná svoboda, žádný horizont. Jen stísněný dvorek s výhledem na cizí ploty.
Makléřka navíc o nemovitosti nevěděla skoro nic, což jen podtrhlo pocit zmaru. Byla totálně zmatená, nervózní a vypadala, jako by v nemovitosti byla poprvé v životě. Výmluvy typu “nejsem stavař a tomuto nerozumím” nám opravdu moc na klidu nepřidaly. Snad nejhorší prohlídka, jakou jsme zatím zažili.
Nicméně i bez makléřky jsme dokázali celkem realisticky zhodnotit, že tato nemovitost má příliš mnoho výstražných majáků a potenciálních problémů, které nechceme řešit.
Realitní kocovina a důležité zjištění
Odjížděli jsme zklamaní, ale bohatší o důležitou zkušenost. Zjistili jsme, že hledat Zdrojárnu v kategorii levných starých domů je tanec mezi vejci.
Někde chybí Genius Loci (první dům), jinde chybí Technická soudnost (druhý dům). Ale hlavně jsme si potvrdili, že ani ta nejlepší technická data nenahradí ten pocit, když vstoupíte na pozemek a víte: “Tady to je.”
V těchto domech to nebylo. Hledání pokračuje dál.